Každý prvák na právech zná Instituce a KUS. Ty moje jsou již bezpečně uloženy v knihovně, ale míra opotřebení, kterou vykazují, svědčí o mnohém. KUS (Kincl, Urfus, Skřejpek) je základní učebnice římského práva. Instituce (neplést si s Gaiovými) je název další Skřejpkovy učebnice, kterou v knihkupectví najdete pod názvem Římské soukromé právo – Systém a instituce.
K základním znalostem o římském právu se lze nyní dostat i jinak, než si přečtete dvě učebnice uvedené výše. Narazila jsem na videokurz, v němž prof. Skřejpek, JUDr. Falada, JUDr. Šejdl a další zpracovali pro studenty úvod do problematiky. Odkaz na kurz je zde: http://www.nostis.org/kurz/rimske-pravo
A teď to nejdůležitější, proč by to mělo zajímat soudní tlumočníky?
Proto, že římské soukromé právo má v řadě případů blízko právu současnému, a je sice hezké vědět, že prostřednictvím NOZu se k nám vrací ABGB (jsem zvědavá, kolika angličtinářům je tato zkratka povědomá), a ABGB byl samozřejmě někdy v 19. století přeložen do angličtiny, ale přiznejme si, komu by se v tom chtělo hledat. Jednodušší a přínosnější je hledat při překladu do angličtiny ekvivalenty přes římské právo, a to buď rovnou přes ekvivalent (commodatum, precarium, depositum atd.), nebo jít po paralelách a vyhledávat v encyklopedickém slovníku římského práva v angličtině, který je dostupný na Google Books.
Ve zmíněném KUSu jé celá kapitola, která je svým způsobem gramatikou práva: nabývání a zánik práv. Jsou tam vysvětleny formy projevu vůle, obsah právního jednání, vedlejší ustanovení právních jednání, neplatnost jednání a další. Jistě, všechno v římském pojetí, ale důležité je to, že o římském právu existuje dost literatury v angličtině. Pro překladatele je důležité, že se jedná o původní anglicky psané texty o kontinentálním právu.
Jako překladatele by nás mělo zajímat právní jednání, věcná práva, obligační právo a právo dědické. Dědická posloupnost intestátní a testamentární, testamentární způsobilost, náhradnictví, nabytí dědictví, odkaz, podmínky rozvazovací a odkládací, koupě na zkoušku, výhrada lepšího kupce – to všechno rozpracovali již Římané. Měli pochopitelně jinou úpravu, ale z jazyka, který příslušné právní konstrukce popisuje, můžeme terminologicky čerpat dodnes.
Věci, které se dají při překladu do angličtiny rovnou vzít a použít, v římském právu s výjimkami nenajdeme, ale pochopíme některé principy občanského práva a dostaneme se k textům v angličtině, které tyto – naše – principy popisují, a kde soudní tlumočník a soudní překladatel najde spoustu užitečné terminologie.
Common law nebylo římským právem ovlivněno tak výrazně jako právo kontinentální. Důvodem je to, že ve chvíli, kdy římské právo bylo znovuobjeveno v kontinentální Evropě, byl systém common law rozvinutější než právo v Německu, které je směrodatné pro vývoj u nás. Proto se v common law nehovoří o recepci římského práva, ale o paralelním vývoji a pronikání určitých dílčích prvků. Proto nám římské právo pomůže spíše při překladu do angličtiny a ne naopak.
Za zmínku stojí ještě jeden užitečný zdroj, ze kterého můžeme při překladu některých termínů čerpat, a to je Codex iuris canonici (kodex církevního práva), který středověká církev začala vydávat po vzoru kodifikací římského práva, a jehož moderní verze byla opatřena úředním překladem, včetně překladu do češtiny. To znamená, že můůžeme zrcadlově porovnávat český a anglický překlad a čerpat terminologii. Zajímat nás bude především terminologie procesního řízení, kterou lze aplikovat i na jiné oblasti mimo právo kanonické.
Každý soudní tlumočník ví, že překlad právních textů jde ruka v ruce s pojmovou analýzou. Naučit se římské právo není jednoduché, ale je užitečné se v něm alespoň naučit orientovat. Římským právem musí projít každý student práv, a stejně tak by o římském právu měl vědět každý soudní tlumočník angličtiny, protože mu to může pomoci významně ušetřít čas při hledání vhodného překladu některých právních termínů.
