Reklama
 
Blog | Ina Maertens

Očima tlumočnice. Jak může dopadnout čtený projev

Řečník se někdy rozhodně, že svůj projev dopředu napíše a na konferenci ho pak z papíru přečte. Z pohledu řečníka je to zcela logický postup. Bude mít myšlenky hezky uspořádané na jednom místě, na nic nezapomene. Bude méně nervózní, protože svůj projev bude mít připravený.

To, že se ten krásně připravený projev bude tlumočit, řečníci již zpravidla neřeší. Očekávají, že tlumočníci jsou profesionálové, kteří si s tím poradí. Otázkou ovšem je jak.

Psaný proslov je ze své podstaty psaný – nikoli mluvený – text. Jinak vzniká, jinak působí. Řečník má možnost své myšlenky uspořádat, přeskupit, upravit. Podle potřeby se k nim vracet. Používá delší věty a složité větné konstrukce. Přednosti, kvůli kterým řečník svůj projev předem připravil a napsal, se v okamžiku, kdy se ten projev má tlumočit do cizího jazyka, stávají překážkou. Tlumočník tuto možnost vracet se nemá. Musí na první dobrou pochopit a vyjádřit se výstižně, přesně a krásně. To, na čem řečník možná pracoval celý večer, musí tlumočník zpracovat na první pokus a hned.

Čtený proslov je rychlejší, řečník používá jinou intonaci, než kdyby mluvil spatra. Obsahuje víc informací. Čtený proslov lze věrně a přesně tlumočit pouze tehdy, když má tlumočník text před sebou a může zapojit nejen sluch, ale i zrak.

V opačném případě, kdy ten projev před sebou nemáme, můžeme na věrnost a krásu zapomenout, najíždí se na krizový scénář.

Ten vypadá zhruba takto. Po prvních několika větách tlumočníkovi dojde, že řečník čte. První reakcí je nepříjemný vnitřní šok. Je to podobné, jako když vám někdo řekne, že vás čeká těžký úkol, ale jak moc těžký bude, ani jak dlouho bude trvat, už vám neřekne. Nevíte, zda ten úkol zvládnete, ale čas nadechnout si či srovnat v hlavě myšlenky nemáte. Člověk hozený do vody musí plavat, jinak se potopí. Je to docela přesné, protože tlumočník, který musí tlumočit rychle čtený proslov, také cítí, že se v něm topí. Složité větné konstrukce nestíhá zpracovat. Zaměří se na poslech, aby pochopil obsah, a už nestíhá mluvit. Nedokončuje věty, i když ví, že ztrácí niť. Hladina stresu stoupá, výkon klesá a projev, který někdo pečlivě vypracoval, se celý rozpadne.

Jediné, co v takovou chvíli dokáže zkušený tlumočník udělat, je přepnout do režimu „musím zabránit  největším škodám“ a glosovat. Dochází k velkým ztrátám informací. Jako první přitom spadnou pod stůl názvy organizací, funkcí, čísla, jména a další konkrétní informace, které musí být zachyceny přesně, a které by tlumočník potřeboval mít před očima. Má zlomek vteřiny na to, aby se rozhodl, co je menší zlo. Cizí jméno, které nezná, úplně vynechat, nebo riskovat to, že ho nenávratně zkomolí? Říct číslo, ale nestihnout se již zorientovat v tom, k čemu odkazuje? U výčtů má řečník tendenci zrychlit. Pro tlumočníka to znamená víc filtrovat. Jinými slovy víc vynechávat. Stranou jde i krása, metafory, básnický jazyk, slovní hříčky, citáty.

Tlumočníci si žádají o projevy předem pro to, aby uvedeným jevům zabránili. Dostanou-li projev předem, připraví si ho tak, aby původní krásu a přesnost se pokusili udržet.

Příprava zpravidla probíhá formou několika přečtení. Při prvním – rychlém – přečtení se tlumočník seznamuje se strukturou textu a terminologií. Terminologie přitom neznamená jenom odborné názvosloví, ale i zkratky, názvy dokumentů, názvy organizací, konferencí, operačních programů, strategií a další věci, které by se daly přeložit, ale je nutné dohledat, zda neexistuje již zavedený překlad. Jinými slovy, jaký název/překlad zná posluchač. Toto je typický příklad tlumočení pro Evropskou unii nebo OSN, které používají svůj interní jazyk. Zkratky a názvy se pak píšou na kus papíru a lepí se na okno kabiny, aby je tlumočníci měli neustále před očima.

Při druhém čtení se tlumočník snaží projev pochopit a seznámit se se strukturou vět, vypíchnout hlavní myšlenky a pochopit celkový záměr řečníka. Výsledkem této fáze přípravy by měla být dobrá orientace v textu, abychom se při samotné akci dokázali rychle podívat na odstavec a zhruba vědět, o čem je. Je to vidění shora, na rozdíl od lineárního čtení. Orientace v textu je nutná z toho důvodu, že ne každý řečník se psaného textu doslovně drží. Celé odstavce nebo stránky může přeskočit. Tlumočník však musí znát text tak dobře, aby dokázal tyto přesuny ustát a s řečníkem držet krok. Jakmile by se ztratil, dopadl by stejně, jako kdyby ten projev neměl.

Text projevu si můžeme vytisknout, nebo s ním pracovat na obrazovce. Zkušený tlumočník ví, který model mu víc vyhovuje. Práce s papírem je výhodnější v tom, že odstavce lépe vidíme shora a rychleji se pohybujeme mezi stránkami. Některým naopak vyhovuje obrazovka, protože si mohou do projevu vepsat překlad delších úseků textu, např. již zmiňované citáty. Celé proslovy si však dopředu zpravidla nepřekládáme. Kdybychom to udělali, ztratíme kontakt s originálem, a kdyby došlo ke změnám, nedokážeme rychle reagovat.

Když tlumočník žádá o projev, není to proto, že by si chtěl zjednodušit život. Je to proto, že usiluje o nejlepší možný výsledek. Aby práce, kterou na svém projevu odvedl řečník, nepřišla vniveč.

 

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama