Mluvit před publikem je náročné. Málokterý řečník, pokud se přednáškovou činností neživí, má před vystoupením duševní kapacitu řešit ještě tlumočníka. Tlumočník, který před řečníka přistoupí a začne jej obtěžovat dotazy ve chvíli, kdy si řečník potřebuje srovnat před začátkem poznámky, ke zjednodušení situace nepřispívá. Na to, o čem se s tlumočníkem dohodl, řečník stejně většinou rychle zapomene.
„Mluvte po krátkých úsecích.“ „Nepřepínejte snímek dřív, než ho přetlumočím.“ „Nezačínejte odpovídat dříve, než stihnu přetlumočit otázku.“ Nezkušený řečník je nervózní a potřeby tlumočníka nevnímá. Zkušený řečník má svůj zajetý způsob projevu a styl a kvůli tlumočníkovi ho měnit nebude.
Konsekutivní tlumočení přednášek není téměř nikdy optimální způsob, jak dostat k publiku myšlenky odborníka. To, co se na počátku jeví jako skvělý nápad, v praxi mnohdy kulhá. Problém je totiž v samotném principu konsekutivního tlumočení – pochopit, zapamatovat si, zopakovat svými slovy. Jenže zkuste napoprvé pochopit výklad jaderného fyzika, auditora nebo plastického chirurga, a pak to svými slovy zopakovat.
Problém s pochopením lze snáze překonat, když se tlumočí simultánně, kde tlumočník pracuje s mnohem kratšími úseky, které musí najednou zpracovat, a nemusí opakovat z paměti složité myšlenkové konstrukce. Díky tomu předá většinou ze sdělení víc, než kdyby zápasil s vlastní pamětí a blokem.
Zkušenosti tlumočníků hovoří jasně. Málokterý odborník si uvědomuje, že mezi posluchači možná také sedí odborníci, ale tlumočí většinou laik. Snaží se dělat, co může, něco si k tématu přečetl a je možná poučený, ale pořád je to laik. Tlumočení odborných prezentací se od tohoto hypotetického cvičení zase tolik neliší.
V extrémních případech vede odborník školení, kde je jeho jediný bezprostřední posluchač tlumočník. Dalších dvacet lidí v místnosti jsou pak odkázáni na výklad tlumočníka.
První otázka, kterou by si měl klást řečník, je tak vlastně velmi jednoduchá. „Pochopil mě tlumočník?“ To, co tlumočník nepochopil, nepřeloží.
Ve hře, kdy se projev tlumočí konsekutivně, není místo pro neotřelé výrazy, brilantní metafory, hlášky z notoricky známých filmů, citáty proslulých filozofů, zkratky nebo odbornou hantýrku. Jedna z dovedností, kterou se tlumočníci učí, je, jak projev „zeštíhlit“. Jinými slovy, jak z něj vybrat jen to nejdůležitější. Pro všechny zúčastněné by proto bylo lepší, kdyby se řečník neopakoval a formuloval své myšlenky stručně a srozumitelně tak, aby se tlumočník nemusel spoléhat na vlastní výklad.
Přednášející odborník a tlumočník, který vedle něj stojí, tvoří v očích posluchačů tandem. Obě strany by měly mít důvěru v to, že tlumočník to říká dobře. Řečník pak může tlumočníkovi pomoci tím, že mu poskytne dopředu materiály, aby se mohl lépe připravit, a v průběhu přednášky bude myslet na to, že tlumočník je tu především pro něj. Pokud přednášíte a někdo vás tlumočí, nepřepínejte snímek, jakmile jste dohovořili. Nebojte se zastavit a počkat, než tlumočník řekne to, na co jste zrovna ukázali rukou nebo napsali na flipchartu. Moudrý řečník ví, že je to způsob, jak překlenout odstup od publika, které mu nerozumí, a neví, proč a na co ukazuje. Dobrý tlumočník to ví také a bude se vám snažit pomoct udržet pozornost skupiny, která přišla si poslechnout vás. Nikoli tlumočníka.
