Pro začátek jeden caveat. Ve světě běžného komerčního překladu na Západ od nás se na překládání do cizího jazyka nepohlíží jako na dobrou praxi. Je logické, že překladatelé pracují do jazyka, který ovládají nejlíp. Avšak zákon č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, stanoví, že „tlumočník“ je univerzální odborník, který je schopen jak překládat, tak tlumočit, a to oběma směry. Pro potřeby praxe je však možná tento požadavek zbytečně přísný.
Oddělení soudních tlumočníků od překladatelů se věnoval předchozí článek. Logickým krokem by bylo i oddělení aktivní a pasivní znalosti jazyka.
Problematika překladu do cizího jazyka je zrádné téma, a ani teoretici překladu na něj nemají jednoznačný názor. Zkusme si pro začátek definovat, co je to vůbec mateřský jazyk. Je to jazyk, který nás naučila naše matka? Nebo je to spíš jazyk, kterým mluvíme doma v rodině? Nebo je to jazyk, v němž jsme získali vzdělání? Nebo je to jazyk, kterým nahlas pozdravíme plechovku, která nám zrovna nešikovně spadla na nohu? Je zajímavé, že ani odborná literatura nedává na tyto otázky jednoznačnou odpověď. Překlad do cizího, neboli nemateřského jazyka, je tedy překlad do jazyka, který ovládáme v určitém rozsahu, který je nižší než ten, který jsme se právě snažili definovat.
Současný zákon č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, přitom dává tlumočníkovi obrovskou autonomii. To, k čemu připojil otisk své pečetě, platí do doby, než jeho překlad někdo napadne u soudu. Žádnou povinnost průběžného vzdělávání přitom zákon soudním tlumočníkům neukládá.
Soudní tlumočník, který překládá listinu do cizího jazyka, řeší několik problémů najednou. Za prvé, snaží se pochopit výchozí český text. (Co znamená „zmařit úspěch nabídky převzetí“? Co si máme představit pod „naturálními náležitostmi a zvláštními požitky“?) Za druhé, řeší, jak vystavět větu v cílovém jazyce tak, aby byla srozumitelná a byla gramaticky a stylisticky správná. Musí se rozhodnout, jak naložit s reáliemi a právními instituty, které cílový jazyk nezná, jinými slovy, jak přeložit nepřeložitelné. V překladu do mateřského jazyka se můžeme zaměřit primárně na pochopení toho, co nám říká výchozí text. V překladu do cizího jazyka často nedokážeme ani správně posoudit, zda jsme vyrobili větu, která obsahuje všechny informace, které obsahovat má, a plní svůj účel a ještě zní přirozeně.
Překlad do cizího jazyka je tedy proces, který vyžaduje značné úsilí. Kvalita výsledného textu je přímo závislá na míře jazykových kompetencí překladatele a jeho znalostech právních systémů obou jazykových oblastí. To, že do cizího jazyka překládáme, je skutečnost, kterou je potřeba přijmout. Je ale opravdu nutné, aby to uměl každý soudní tlumočník? Nezlepší se dostupnost jejich služeb, když stát umožní každému uchazeči posoudit, zda si troufá na překlad do cizího jazyka, nebo ho uvede pouze jako pasivní a soustředí se na převod cizojazyčných listin do češtiny?
Kolik znáte takových univerzálních odborníků na bengálštinu? V seznamu soudních tlumočníků je pouze jedno jméno. Pro další příklady nemusíme chodit daleko, stačí se podívat, kolik je v České republice soudních tlumočníků lotyšštiny, která je jedním z úředních jazyků EU. Jsou dva a jsou nuceni cestovat po celé republice.
Důležité je i to, že značný počet soudních tlumočníků nejsou rodilí mluvčí češtiny, a jejich potenciál by mohl být primárně využit právě pro překlad do cizího jazyka. Mimo jiné by se tak omezil počet případů, kdy soudní tlumočník neovládá češtinu na úrovni, která se vyžaduje pro písemný překlad.
Kvalitní regulace by měla reagovat na potřebu. Z množiny listin, které projdou rukama soudního tlumočníka, tvoří značnou část standardizované dokumenty typu matričních dokladů, výpisů a diplomů. Překlad opakujících se vysvědčení do češtiny klade menší nároky na odbornost soudního tlumočníka než převod obsáhlého rozsudku do cizího jazyka. U vzácných nebo exotických jazyků hraje v úvahách o jmenováním soudním tlumočníkem roli sebedůvěra potenciálního uchazeče. Zvládne překládat ty rozsudky, když cizímu jazyku výborně rozumí, ale aktivně ho nepoužívá?
Tím, že stát požaduje po soudních tlumočnících, aby uměli jak tlumočit, tak překládat, a to rovnou i do cizího jazyka, přichází o odborníky, do jejichž vzdělání investoval, a jejichž odbornost pak není schopen plně využít.
Oddělení aktivní a pasivní znalosti cizího jazyka se tedy jeví jako řešení, které by možná lépe odpovídalo současným potřebám a otevřelo většímu počtu kvalifikovaných odborníků přístup k činnosti soudního překladatele.
