Dnes vyšel v Deníku N rozsáhlý článek věnovaný novému zákonu o soudních tlumočnících a soudních překladatelích. Tento zákon vyvolává u odborné veřejnosti hodně emocí. Stávající zákon byl přijat v roce 1967, jedná se o jeden z nejstarších platných předpisů v České republice, a shodným způsobem upravuje činnost znaleckou i překladatelskou a tlumočnickou.
Soudní překladatelé a tlumočníci, které stávající zákon označuje jedním slovem „tlumočníci“, již řadu let poukazují na to, že tlumočníky je potřeba od znalců oddělit a zároveň nastavit vhodným způsobem podmínky, za kterých státu poskytují své překladatelské a tlumočnické služby.
Po přečtení vládního návrhu zákona, který nyní leží v Senátu, je jasné, že mnohaleté snahy o přijetí kvalitního zákona byly pravděpodobně zmařeny.
„Stávající zákonná úprava z roku 1967 je již nevyhovující a i pro tlumočnickou činnost, která v tom současném globalizovaném světě je navíc potřeba mnohem častěji, než tomu bylo v době, kdy byl přijímán ten zákon z roku 1967, je potřeba i na překladatele klást mnohem přísnější požadavky, než tomu bylo tehdy. Tomu v zásadě odpovídá i ta zákonná úprava.“ Tak jsou zaznamenána slova ministra spravedlnosti Kněžínka, když uváděl nový zákon v Poslanecké sněmovně. Zkvalitnění činnosti chce předkladatel dosáhnout cestou zpřísnění systému postihů a sankcí. Přesto se v článku cituje tiskový odbor ministerstva, které odmítá, že by byl návrh represivní.
Ministr v rozpravě na půdě Poslanecké sněmovny také potvrdil, že se jedná o zrcadlový předpis k novému zákonu o znalcích. Navrhovaná úprava tak zjevně vychází z nepochopení podstaty činnosti soudního tlumočníka a překladatele.
Ani znalci, ani tlumočníci nejsou bezprostřední součástí justice, ale justice jejich služby potřebuje. Činnost překladatelů a tlumočníků se však od znalecké činnosti ze své podstaty liší. Znalec je vždy jmenován pro určitý obor. U tlumočníka nebo překladatele se ale automaticky očekává, že dokáže přeložit cokoli. Nakolik je tento požadavek oprávněný? Pojďme si položit jednoduchou otázku. Kolik z nás dá ruku do ohně za to, že na sto procent porozuměl odbornému textu o fyzikálních vlastnostech betonu nebo o finančních derivátech, i když se jedná o původní český text? Vítejte ve světě soudního překladatele, který si s tím musí umět poradit.
Nový zákon umožňuje překladatelům nepovinně uvést specializaci, ke které prý budou úřady přihlížet. Možnost odmítnout úkon, u něhož překladatel nebo tlumočník ví, že ho nedokáže vyhotovit kvalitně, však nová zákonná úprava nedává. Dokonce přibrání konzultanta překladatelem podmiňuje souhlasem zadavatele. Za nekvalitně provedený překlad přitom odpovídá překladatel.
Na rozdíl od znalce, který disponuje potřebnými odbornými znalostmi a má metodologický aparát, o nějž se může opřít, práce překladatele a tlumočníka se řídí pravidly, která lze jen obtížně definovat. Jak přeložit nepřeložitelné? Stejně jako dva advokáti mohou mít na stejnou věc tři právní názory, tak se pravděpodobně budou těžko hledat dva překladatelé, kteří se shodnou na tom, jak by se do angličtiny mělo překládat něco tak triviálního, jako je český „jednatel“. Nic jako kodifikovaný překlad českých zákonů do cizího jazyka neexistuje. Odborné slovníky nabízí zpravidla hned několik ekvivalentů a je na překladateli, aby zvolil ten vhodný. Bez základní orientace v oboru a schopnosti pracovat s literaturou a prameny to nejde.
Překladatelé tzv. malých jazyků to mají ještě těžší. Odborné překladové slovníky pro překlad z/do češtiny často vůbec nejsou. Vyhráno ale nemají ani překladatelé angličtiny nebo němčiny. Každý překladatel ví, že ani Google nezachrání všechno. Některé věci se jednoduše nedají dohledat. Kdo viděl zkratky v lékařské zprávě, pochopí.
Překladatelství se na Ústavu translatologie FF UK studuje pět let. Značnou část této doby stráví student teoretickou přípravou. Tyto teorie překladu jsou pro překladatele vodítkem, ale o právním překladu se nenadarmo říká, že jeho podstatou je hledání nejméně špatného ekvivalentu. Přímou ekvivalenci najde překladatel leda v anatomickém názvosloví. Překladatel, který překládá mezi jazyky spjatými s různými právními systémy, se neustále pohybuje v šedé zóně. Musí neustále řešit, jak vyjádřit v příslušném jazyce něco, co v něm přirozeně neexistuje, protože neexistuje příslušný právní institut v daném právním systému.
Právě znalost práva je pro soudního překladatele nebo tlumočníka klíčová. Nelze přeložit to, čemu nerozumíme. Jedním z předpokladů pro jmenování soudního tlumočníka je v posledních letech požadavek na absolvování dvousemestrálního kurzu pro překladatele na právnické fakultě. Dříve se nevyžadovalo ani toto, navrhovaný zákon rovněž nepočítá s tím, že by si tlumočníci, kteří získali oprávnění více než před deseti lety před nabytím účinnosti nového zákona, museli toto právnické minimum doplnit.
S tím souvisí další argument citovaný v článku, a sice, že podmínku celoživotního vzdělávání ministerstvo dát do zákona nemůže, protože není schopno zajistit jeho realizaci. Můžeme předpokládat, že pro Justiční akademii by to pravděpodobně představovalo příliš velkou zátěž. Soudní tlumočníci a překladatelé navíc nejsou k dispozici pouze pro soudy, ale i pro policejní orgány, a potřebovali by se průběžně vzdělávat i v této oblasti.
Ve skutečnosti se tak povinnost průběžného vzdělávání přesouvá na bedra tlumočníka a překladatele. Terminologické semináře, jejichž nabídka je omezená a soustřeďuje se primárně na pár velkých světových jazyků, stojí řádově tisíce korun. Další tisíce korun bude stát povinné pojištění, které navrhovaný zákon zavádí. Odměna, kterou může tlumočník úřadům účtovat, se pohybuje v řádu několika stovek korun za hodinu tlumočení, zatímco za přestupky může být uložena pokuta ve výši až půl milionu korun. Pokuta v uvedené výši hrozí mimo jiné za to, že tlumočník vyhotoví písemný překlad nebo překladatel půjde tlumočit.
Navrhovaný zákon neukládá ministerstvu povinnost zřídit pro překladatelskou a tlumočnickou činnost poradní sbor. Přitom poradní sbor složený ze zástupců akademické sféry, právních lingvistů a zkušených soudních tlumočníků a překladatelů by mohl sloužit partnerem, který disponuje informacemi o potřebách profese za situace, kdy tlumočnický stav nemá svou stavovskou organizaci, která by byla zřízena ze zákona a Komora soudních tlumočníků má status spolku a sdružuje pouze ty soudní tlumočníky, kteří se do ní dobrovolně přihlásili. Poradní sbor by mohl pomoci definovat standardy výkonu překladatelské a tlumočnické činnosti, které v současné době neexistují.
Ač ministerstvo nepovažuje návrh za represivní, nezdůvodňuje, proč by se jako veřejné měly evidovat údaje o přestupku, který soudní tlumočník nebo překladatel spáchal v souvislosti s výkonem své činnosti. Pro srovnání, ve veřejné části evidence advokátů vedené Českou advokátní komorou se údaj o kárném provinění advokáta neuvádí.
Je také důležité si uvědomit, že činnost soudního tlumočníka a překladatele vykonává dnes řada osob, pro které se jedná o doplňkovou činnost k jejich hlavnímu povolání. Jde často o právníky, učitele, bývalé příslušníky Policie ČR. Řada těchto soudních tlumočníků, zejména osob s právnickým vzděláním, disponuje odborností, kterou zejména soudy při překladu složitějších rozsudků potřebují. Působí v regionech, vyhotoví řádově jednotky až desítky úkonů ročně a překlady a tlumočení pro orgány veřejné moci nepředstavují pro ně hlavní zdroj příjmu. Nové povinnosti však pro ně mohou představovat neúměrné zatížení.
Nelze předpokládat, že činnost soudního tlumočníka nebo překladatele budou vykonávat pouze překladatelé z povolání, a tito budou navíc rovnoměrně rozprostřeni po celé republice. Trestná činnost se páchá všude, a proto i orgány činné v trestním řízení potřebují mít k dispozici síť tlumočníků, včetně tlumočníků malých jazyků. S dostupností tzv. malých jazyků jsou velké problémy již dnes. Na lotyšštinu jsou dnes v celorepublikovém seznamu tlumočníci dva, na litevštinu a estonštinu čtyři, na albánštinu deset. Podobná situace panuje u středoasijských, ale i některých dalších evropských jazyků. S ohledem na náklady na pojištění a vstupní zkoušku se mohou této činnosti snadno vzdát a způsobit tak výpadek dostupnosti služeb pro stát, ale i pro veřejnost.
Jinými slovy je zde příliš velké nebezpečí toho, že zmíněná opatření mohou ve svém součtu stávající i nové soudní překladatele a tlumočníky od práce pro stát odradit. Je tedy na místě si položit otázku, jaký dopad to může mít na potřebu zajistit dostupné a kvalitní tlumočení a překlady pro orgány veřejné moci. Lidové noviny uvádí, že podle dostupných statistik bylo v České republice v roce 2016 trestně stíháno 7264 cizinců. Zejména Policie ČR a soudy by měly mít k dispozici síť spolehlivých soudních tlumočníků, kteří budou schopni neprodleně reagovat na přicházející požadavky na tlumočení, ale navrhovaný zákon vyvolává obavy, že potřebné předpoklady pro vybudování a zachování této sítě nevytváří.
