Současnou úpravu činnosti soudního tlumočníka a překladatele najdeme v zákoně č. 36/1967 Sb. Hned na začátku je třeba upřesnit, že zákon žádný pojem „soudní tlumočník“ nebo „soudní překladatel“ nezná. Soudní tlumočení, soudní překlad, úřední překlad, úředně ověřený překlad, překlad se soudním ověřením, překlad s úředním ověřením, překlad s kulatým razítkem… Nic takového v zákoně není. Najdeme tam pouze pojmy „tlumočník“, „tlumočnická činnost“ a „tlumočnický úkon“. Je zajímavé, že ani jeden z těchto pojmů zákonodárce nedefinuje.
Definicí, co to je překlad, a co je tlumočení, to začíná. Zákon to nerozlišuje. Z praxe samozřejmě víme, že se jedná o dvě odlišné činnosti, každá z nich vyžaduje určitou sadu dovedností a osobnostních kvalit. Často navíc jdou proti sobě. Jeden příklad za všechny. Devizou překladatele je pečlivost, má možnost se ke své práci vracet a k dobré praxi patří překlad po sobě přečíst a zkontrolovat. Tlumočník naopak musí být rychlý, protože zpravidla nemá čas hledat nejvhodnější ekvivalent a k tomu, co již jednou řekl, se zpravidla vrátit nemůže. Tlumočník je navíc vystaven specifickému typu stresové zátěže, která není vůbec typická pro práci překladatele a nebývá překladateli vyhledávána.
Mezinárodní organizace, jako je OSN, mají překladatele a tlumočníky zvlášť, na tyto pozice se pořádají odlišná výběrová řízení. Dva různé útvary má i Evropská komise, DGT je generální ředitelství pro překlady, tlumočení zajišťuje SCIC. Tím, český zákon neodlišuje překlady od tlumočení, také nepřímo stanoví, že soudním tlumočníkem se může stát pouze osoba, která je schopna vykonávat tyto činnosti obě. Tlumočení však nikdy neprobíhá zároveň s překladem. Není výjimkou, že se ve stejné věci prostřídá několik tlumočníků, a žádný významný praktický důvod spojovat v jedné osobě schopnost nejen překládat, ale i tlumočit, není. Proč zákon zná pouze pojem tlumočník, tak není vůbec jasné. Stát se tak pravděpodobně ochuzuje o kvalitní překladatele, kteří nestojí o to, aby chodili tlumočit vypjaté situace, kde je zpravidla nutná přítomnost soudního tlumočníka. Přichází i o ty nejlepší tlumočníky, kteří by mohli a možná i chtěli pro orgány veřejné moci tlumočit, ale nechtějí překládat. Pro ilustraci, pouze 25 členů Asociace konferenčních tlumočníků v ČR (ASKOT) z celkového počtu 84 má tzv. kulaté soudní razítko.
Požadavek na univerzální schopnosti osoby, která je oprávněna zajišťovat úředně ověřený překlad, tak nemá logiku. Návrh nového zákona o soudních tlumočnících a soudních překladatelích, který na podzim roku 2019 pravděpodobně schválí Poslanecká sněmovna, již činnost tlumočníka od činnosti překladatele odděluje.
Když se začneme pídit po tom, jak má tlumočník tlumočit (a per analogiam i překládat), dozvíme se, že tlumočníci jsou povinni vykonávat tlumočnickou činnost řádně, ve stanovené lhůtě a jazyce, pro který byli jmenováni. Tlumočník je dále povinen vykonávat svou činnost osobně. Zákon dále hovoří také o zákazu podjatosti, kterou je nutno chápat jako přímý zájem na výsledku řízení nebo osobní vztah k jeho účastníkům. Co si ale máme představit pod slovem „řádně“?
V oboru, který není nijak regulován, a kde neexistují žádné normativní požadavky, si pod slovem „řádně“ můžeme představit cokoli. Když to přeženeme, znamená to, že překlad musí obsahovat stejný počet řádků jako originál? Jakékoli úvahy tímto směrem nás nutně zavedou do teorie překladu a tlumočení. Nic jako „správný překlad“ však neexistuje a žádná kritéria pro hodnocení „funkčnosti“ překladu nikde kodifikována nejsou. Odpověď na to, zda má překlad vypadat „cize“, nebo naopak „zapadnout“ a tvářit se jako listina vyhotovená v daném státě, hledá každý překladatel sám. Klasickým příkladem tohoto věčného dilematu je překlad názvu matričního dokladu, který má doma každý. Má rodný list vystavený v Kanadě nebo v Rusku být správně přeložen jako „osvědčení o narození“, což je doslovný a zcela správný překlad, nebo by se to mělo překládat jako „rodný list“, protože se tento typ matričního dokladu nazývá v Čechách zrovna takto?
Na volný trh s překlady a tlumočením může vstoupit každý. Z logiky věci se nejedná o žádné povolání, které by mělo svou stavovskou komoru nebo jiný subjekt, který by určoval závazné standardy a dohlížel na kvalitu výkonu činnosti. Běžný komerční překlad je služba, jejíž podmínky určuje trh. Soudní tlumočník však působí ve veřejnoprávní rovině. Překládá listiny, na jejichž základě rozhoduje soud, naplňuje právo na soudní řízení v jazyce, který obžalovaný ovládá. Ostatně tlumočníka v trestních věcech zajišťuje na své náklady stát. Lékaři, notáři nebo stavební inženýři mají stavovské komory. Posláním České advokátní komory je například, mimo jiné, chránit a garantovat kvalitu právních služeb poskytovaných advokáty. Je proto překvapivé, že kvalitu služeb soudního tlumočníka, potažmo překladatele, nechrání a negarantuje podle současného zákona nikdo, a je schována za slovíčkem „řádně“, které samo ani není nikde… řádně definováno.
